Je to už deset let co nekouřím. Ano, ano opravdu jsem kouřila a né málo, klidně jsem zvládla vykouřit dvě krabičky za den a třetí otevírala večer, tomu už je po deset let konec. Kouřila jsem od devatenácti. Ptáte se jak sem přestala? Já vím, možná mně to neuvěříte, ale já to zadupla, ze dne na den skončila a nikdy a to opravdu NIKDY jsem se k tomu nevrátila. Je to možné? Ano je a já sem tím důkazem a věřím, že nejsem jediná, kdo takhle s kouřením skončil. Já neměla tendenci, třeba skončit tím způsobem, že bych si cigarety snižovala atd. Já šla prostě rovnou na věc. Motivace? Né, prostě jsem to zašlápla a už se k tomu nevrátila. Měla sem nástup zrovna do nemocnice, pamatuju si, že tam venku před budovou bylo moje poslední cigáro smeteno do kaluže.
Vlastně jsem nepomyslela, nad tím, jestli mi ten nikotin a dehet budou chybět, to mně vůbec nenapadlo. Prostě jsem byla přes týden v nemocnici a tam člověk nějak hodně rychle zapoměl. Nebyl čas. Ležela jsem pod kapačkama a na přístrojích. Když sem šla domů ani mě nenapadlo si cigarety zakoupit. Je to hodně zvláštní, ale neměla jsem ani žádný návykový syndrom, nějaký absťák. Já měla vždy velmi silnou vůly, až mně to snad štvalo. Když jsem se zařekla s někým, kdo mě podrazil už nebavit, tak jsem se opravdu už nikdy nebavila a tak to bylo se vším. Jako Tenn jsem procházela hodně těžkým obdobím. Ono taky kdo ne. Hodně jsem na střední škole propadla alkoholu, z nevinných návštěv hospod sem začla na alkoholu být závyslá a pila každý víkend úplně do němoty. Taky jsem s tím skončila prostě tak, že jsem už se nikdy nenapila. Dodnes jsem abstinent a je to už 15 let. Nenapiju se ani na svátky a narozeniny a jiné oslavy. To vím, že bych v tom byla znova. Takže ani tyhle věci nevyhledávám. Jediné co si občas koupím k obědu je ovocné pivo, ale to je taková pivová limonáda. To je jediný alkohol v mém životě, když nebudu počítat pralinky a likérovou špičku.
Od té doby co nekouřím, jsem ale totálně propadla závislosti na sladkém. Sladký to je moje, sušenky, oplatky, čokošky, bonbóny, prostě cokoliv kde je cukr. Bez cukru prostě nevydržím. Jediné co nemám ráda sladké to je kafe a čaj. Do čaje si místo cukru v zimním období dávám med. A do kafe cukr nedávám ze zásady. Kafe má být kafe.
Jedu prostě na sladkým. V obrovském množství. Taky trpím na větší kazivost zubů. Zuby mám sice alabastrově bílé, ale trpím na to, že se mi tvoří častěji zubní kaz. Teď si říkám, jestli nebylo lepší kouřit, to jsem kaz měla v puse jeden, maximálně dva. Od té doby co nekouřím mi pusu vrtali už mnohokrát. Né není to lepší. Jasně, nekouřit je prostě mnohem lepší. Raději ten cukr. Říkám tomu cukrový rauš, bez cukru bych se zbláznila. Víte kde věta cukrový rauš zazněla? V animované pohádce (já miluju animáky, všeho druhu) Za plotem. Řekl to ten mýval Ardžej, když zvířátkům vysvětloval pojem našich poživatin, řekl, cítíš ten cukrový rauš, na tom jsou lidé závyslí, dopují se tím, aby vydrželi ... ano je to tak, bez cukru bych asi pošla. je pravda, že mám taky fyzicky dost náročnou práci a tak tím doplnuji energii, protože energiťák je podle mě sračka (promiňte to slovo) Takže raději si kousnu do čokošky.
Vím jedno k cigaretám, nebo snad alkoholu se nikdy nevrátím.

























My nemáme sice v rodině tak pevnou vůli (já a brácha), ale máme "samoregulační" antinávykové schopnosti - dva měsíce můžu kouřit až 5 cigaret denně a potom třeba rok nevzít do huby jediný cigáro a ještě se mi z toho dělá děsně zle... To samý s alkoholem. Ztřískám se a pak vydržím dva až tři roky - tedy, dám si pivo či víno, ale symbolicky skleničku, nikdy nevypiju víc.
Pevnou vůli ti závidím.