Jo je to tak, ani ve svých 35 se nemám ráda a pořád celý život se pokouším, čímkoli mít se ráda. Od jak živa, co chodím po této zemi, mám pocit, že je něco špatně, že já sem špatně, že život je špatně. Jsem a nejsem šťastná, spíš se o to pokouším, být šťastná a mít se ráda. ... Zažila sem opravdu tvrdou šikanu jako opravdu malé dítě a pořád to neodcházelo, když sem šla v noci spát, myšlenky byli chci umřít a nebo rychle vyrůst. Nenáviděla sem v tom v čem žiju a čím sem a jak vypadám. Nic sem o sobě vlastně nevěděla a to je asi to co mi chybí, vědět kdo jsem, co jsem. I když by to vedlo zase ke zklamání. Nikdy sem nebyla sama sebou a utíkala sem do svého vysněného světa, psala jsem povídky už jako malé dítě a zavírala se do svého světa, kam nikdo nesměl.
Dospívání vedlo k sebepoškozování, které opět vedlo zase k bolesti a ke kolotoči výčitek a nenávisti k sobě samé. Už se nepoškozuju, a je tomu už skoro deset let. Je to od té doby co mám dítě, syna. I když mně moje malé osmileté dítě někdy hodně zlobí je to moje zrcadlo a chci, aby on byl štastný, aby měl svoje místo na zemi a byl něčém důležitý, aby se cítil aspoň trochu důležitě a né jako odpad společnosti jak jsem se cítila já.
Stále mám pocit, že jsem na okraji společnosti a že nikam nepatřím. Vím jedno, že sice nemám ráda sebe, ale mám ráda lidi kolem sebe. Moje rodina je moje nevlastní sestra Mary a můj syn, můj pes. To mi stačí.
Potřebuju slyšet, že za něco stojím, že jsem k něčemu dobrá. Mám hrozně malé sebevědomí. Neumím se ani sama pochválit, i když dnes je to už mnohem lepší. Naučila jsem se jisté cviky jak se mít ráda a jak se pochválit. Možná byste tomu nevěřili, ale je to opravdu tak, nejsem v tom sama, kdo se nemá rád a existuje mnoho videí s afirmacemi jak se mít rád. Hlavní je myslet pozitivně a nedělat si ze všeho stres. Je to hodně těžké, ale když se naučíte být trochu flegmatičtější je to o něco lepší.

Hodně o sobě přemýšlím a říkám si na co tu vlastně jsem, potkalo mně tohle a tohle, život ke mě byl opravdu hodně krutý. Čím jsem si všechno zlý zasloužila, čím a proč, diť sem byla malé dítě, tak proč. Proč jsem nežila ve vlastní rodině, která by mě milovala, proč se mně zbavili jak koťat? Nechápu to. Nemá cenu to chápat. Jednou to pochopím. Až příjde čas, ten správný čas pochopím to.























Všetko sa raz vyjasní. Alebo možno aj nie a bude to lepšie. Je hlavné, že máš koho ľúbiť a pracuješ na snahe mať sa rada. Ono by sa jeden divil, koľko taká pochvala seba samej dokáže urobiť.
Držím ti palce!